Čepřovice leží v okrese Strakonice v Jihočeském kraji, na silnici mezi Bavorovem a Volyní. V obci a jejích částech Jiřetice a Koječín žije přibližně 210 obyvatel. Katastr obce má rozlohu zhruba 10 km² a leží v nadmořské výšce okolo 529 metrů. Obec je situována v krajině, kde se prolíná zemědělství, lesy a rekreační příležiztosti. Není tak úplně divu, že právě zde vznikla originální „lesní“ klubovna pro dětský myslivecký kroužek. Moderní mobilní maringotka funguje jako soběstačné vzdělávací zázemí v přírodě.

Maringotka jako soběstačná učebna
Myslivecký kroužek Jezevci funguje v Čepřovicích od roku 2016 a pravidelně sem dochází zhruba dvacet dětí ve věku od tří do patnácti let. Setkávají se jednou za čtrnáct dní a věnují se lesní pedagogice, péči o přírodu a myslivosti – od práce u krmelce po poznávání krajiny. Dlouhodobě však chybělo důstojné a praktické zázemí: při špatném počasí děti končily v zasedačce obecního úřadu, bez možnosti skladovat pomůcky a materiál nebo navázat program přímo na pobyt v terénu.
Impuls ke změně přišel od samotných dětí, které chtěly mít „svou“ klubovnu v přírodě, ideálně co nejblíže krmelci, o který se starají. Obec, vedení kroužku i děti tak společně hledali řešení, které obstojí mimo dosah běžné infrastruktury – bez přípojek na elektřinu, vodu a kanalizaci – a zároveň bude bezpečné pro pravidelný pobyt dětí. Výsledkem je mobilní klubovna ve formě maringotky, přezdívaná Jezevčárna, navržená jako energeticky nenáročný a maximálně soběstačný objekt s možností budoucího napojení na inženýrské sítě.


Jak maringotka funguje: soběstačnost v praxi
Vytápění zajišťují kamna na tuhá paliva, na kterých lze zároveň ohřívat vodu i jednoduché jídlo, což podporuje prostý a autentický způsob pobytu v přírodě. Základní elektrickou energii pokrývá kombinace bateriového osvětlení pro běžný provoz a naftové elektrocentrály pro situace, kdy je potřeba vyšší výkon. Vodu děti a vedoucí čerpají z barelového systému s malým čerpadlem, zatímco odpadní voda je bezpečně odváděna mimo objekt.
Hygienické zázemí doplňuje chemické WC s připravenou možností budoucího napojení na standardní kanalizační systém. Interiér maringotky vznikl ve spolupráci s obcí, vedoucím kroužku i dětmi, které se podílely na návrhu vybavení tak, aby bylo dost místa na myslivecký materiál, výukové pomůcky i přespání. Celý prostor u lesa doplnil nový krmelec a kazatelna, takže vzniklo ucelené venkovní učební prostředí propojující klubovnu, krajinu a praktickou péči o zvěř i les.
Environmentální výchova jako hlavní přínos
Maringotka není jen „domeček pro kroužek“, ale nástroj systematické environmentální výchovy. Děti se tu učí chápat energetickou soběstačnost velmi konkrétně – vidí, odkud se bere teplo, světlo i voda a jaké to má limity. Při činnostech u krmelce, v lese i v okolí klubovny zažívají přímý kontakt s krajinou a zodpovědnost za konkrétní místo, nikoliv jen abstraktní „ochranu přírody“.
Zázemí využívají i další skupiny: do maringotky dochází například místní mateřská škola, která tu pracuje s environmentálními materiály v reálném terénu. Projekt tak propojuje dětský volnočasový kroužek, školní vzdělávání i komunitní život obce – rodiče se zapojili do terénních úprav, místní myslivci pomohli se stavbou krmelce a kazatelny. Tím se posiluje mezigenerační spolupráce i vztah obyvatel k okolní krajině.
Inovativnost: od dětského nápadu k modulární venkovské infrastruktuře
Největší inovace spočívá v tom, že obec vzala vážně dětský požadavek na klubovnu v přírodě a proměnila ho v systémové, technicky promyšlené řešení. Maringotka jako mobilní klubovna kombinuje několik trendů – tiny house, přizpůsobitelný veřejný prostor a off‑grid provoz – a převádí je do podoby dostupné pro malou venkovskou obec.
Řešení je modulární: maringotku lze přemístit podle potřeb, v průběhu času doplňovat o další technologie (například fotovoltaiku nebo chytrou regulaci vytápění) a postupně ji připojit na sítě, pokud se změní situace v území. Obec tak získala nový typ veřejné infrastruktury, který je levnější a flexibilnější než klasická zděná budova, ale přitom dlouhodobě využitelný a v souladu se zásadami udržitelného rozvoje.
„Když za námi děti přišly s přáním mít vlastní klubovnu u lesa, brali jsme to jako výzvu, ne jako problém,“ říká starostka Barbora Poláčková. „Maringotka Jezevčárna nám ukázala, že i malá obec může investovat do moderního, soběstačného zázemí, které zároveň děti učí, odkud se bere energie, jak funguje voda a proč má smysl starat se o krajinu kolem nás.“

Jak se podobné projekty rozvíjejí jinde
Maringotky a mobilní domky se v Česku i Evropě častěji využívají jako zahradní domky, tiny houses nebo zázemí pro lesní kluby a školky. Ve větších městech slouží mobilní objekty často jako dočasné stavby – třeba zázemí komunitních zahrad nebo lesních klubů – ale jen výjimečně jsou přímo v rukou obce a fungují jako dlouhodobá součást veřejné infrastruktury pro děti.
Čepřovice jdou o krok dál: spojují obecní investici, dotační podporu a dlouhodobý provoz pro konkrétní dětskou komunitu. Projekt Jezevčárny se stal inspirativním příkladem dobré praxe v rámci sítě Zdravá města a získal ocenění v soutěži Komunální projekt roku v kategorii kulturní a vzdělávací činnost, což potvrzuje jeho modelový charakter pro další obce. Tím se maringotka z okraje zájmu přesouvá do centra debaty o budoucnosti venkovských služeb – jako dostupný, adaptabilní a environmentálně šetrný nástroj.
Český venkov inspirací pro Evropu
Příběh Čepřovic ukazuje, že soběstačnost venkovských obcí nemusí začínat u velkých technologických projektů, ale u konkrétních, dětem srozumitelných řešení, jako je mobilní klubovna v krajině. Kombinace komunitního zapojení, chytrého off‑grid řešení a silného environmentálního rozměru dělá z Jezevčárny projekt, který mohou přebírat i další venkovské regiony v Evropě – od školních kluboven po zázemí pro práci s dětmi v zemědělských či lesních oblastech.
Český venkov tak ukazuje, že i malé obce dokážou vytvářet moderní, udržitelné a finančně realistické projekty, které posilují vztah dětí k přírodě a zároveň testují budoucí modely soběstačných budov. Čepřovice jsou jedním z příkladů, že právě taková „malá“ řešení mohou formovat velkou vizi Soběstačné obce roku 2100 – a inspirovat obce napříč Evropou.


